O Leknínech

O leknínech   Když pan Oldřich, řečený Licek, přijímal po Třech králích na dvorecké tvrzi nové sloužící, spatřil mezi nimi chasníka tuze sličné tváře, urostlého jako jedle a silného jako dub. Ještě nikdy tak pohledného mladíka neviděl. Rád ho vzal do služby a věru se v něm nezklamal.
  Jakub byl poctivý, pracovitý, rozuměl své práci, byl spolehlivým kočím, a pan Oldřich mu proto svěřoval důležitá obchodní jednání a nákupy.
  Tak se stalo, že poslal Jakuba s volským potahem do Třeboně, aby nakoupil pivo a jiné potřebné věci. Tenkrát se jezdilo přes dvorecké pláně na brod přes řeku Stropničku, přes luka k Hluboké, Lhotě a dál na Zájezdky ku Třeboni.
  Toho dne se sjelo v pivovaře tolik povozů, že Jakub dlouho čekal a na zpáteční cestě ho zastihla tma. Nechal tedy povoz stát a vydal se hledat brod. Jen došel na břeh řeky, uchopila jeho ruku měkká dívčí dlaň a bílá krasavice mu řekla prosebným hlasem: „Ukážu ti cestu přes řeku, ale nesmíš moji ruku pustit, dokud nebudeme na druhé straně.“ Mlčky vstoupili do vody, šli po širokém mohutném dřevě a Jakuba napadlo zjistit nohou jeho tloušťku. Vtom uklouzl a pustil dívčinu dlaň. Děvče se převelice leklo, hlasitě povzdechlo a zmizelo. Jakub byl zmatený, ale povinnost ho nutila k další cestě. Našel brod a s potahem přejel řeku.
  Večer co večer chodil Jakub na to místo na břeh řeky. Ve vodě ležel mohutný dubový kmen tak široký, že by po něm přejel vůz na druhý břeh. Toužil držet ve své ruce dívčinu dlaň a cítit vůni z jejích tváří. Byla to zvláštní vůně. Teprve devátého dne dívku spatřil. „Jakube, proč jsi pouštěl mou ruku? Ó, běda mi! Můj život je na věky odsouzen do těchto vod“. Po těchto slovech zmizela a Jakub ji víckrát nespatřil.Když přišla doba senoseče, vraceli se jednoho rána sekáči z luk po hrázi rybníka Sejkovce a spatřili na hladině zvláštní velký bílý květ. Jakub zahodil kosu, skočil do vody, aby květ utrhl. Sotva k němu přivoněl, poznal, že stejnou vůní voněly dívčiny líce. Teď pochopil její poslední slova. „Můj život je na věky odsouzen do těchto vod.“
  Bílý květ přinesl na břeh a sekáči obdivovali jeho krásu a vůni. „Jaké má asi jméno, Jakube?“ zeptal se jeden z nich. „Leknín,“ vyhrkl Jakub, aniž si to uvědomil. Od těch dob rok co rok kvetou na našich rybnících ty krásné voňavé lekníny.