O Rose

    O Rose  

     Na levém břehu Stropničky na jih od města Borovany se vypíná rozlehlý vrch porostlý borovým lesem.  Kdysi tu prý stával zámek. Žil v něm kníže pán se svým dvořanstvem a jedinou velice sličnou a dobro- tivou dcerou.
  Na jižní straně pod zámkem se rozkládala osada, které říkali Černá Ves. Stejně jako ostatní vesnice v okolí patřila k zámku a vesničané byli vázáni zlou robotou. Kníže byl na poddané tuze tvrdý. Zisky, které mu z jejich práce plynuly, shromažďoval ve svých sklepích.
  Jednou musel kníže odjet na dlouhou cestu. Předtím ale zakázal všem, hlavně své dceři, opustit zámek. Právě tehdy se vydali lidé z Černé Vsi na zámek poprosit knížete o možnost sbírat lesní plody, jimiž by se v létě živili. Otrhané a zubožené lidi zahlédla z okna knížecí dcera Rosa a užasla. Ještě nikdy nespatřila lidskou bídu. Když jí nikdo neodpověděl na otázku, kdo jsou ti lidé dole, umínila si, že si to zjistí sama.
  Druhého dne porušila otcův zákaz a vyjela si na koni do okolních lesů. Brzy však zjistila, že v hlubokých hvozdech zabloudila. Bylo jí do pláče, když tu se před ní objevil otrhaný stařeček, jeden z těch, kteří včera přišli k zámku, a od něho se dozvěděla, jak zle její otec s poddanými zachází a jak těžko se vesničanům žije. Na Rosino naléhání ji dovedl do vesnice a tam se přesvědčila na vlastní oči, že stařeček nelhal. Poprvé v životě se cítila vinna za svého otce.

Okamžitě se vrátila do zámku a za chvíli přivážela všem chléb a víno, aby se posilnili. Rozkázala vynést ze sklepů otcovo bohatství a spravedlivě všechny chudé podělila. Kníže se na zámek nevracel. Teprve později se po krajině rozneslo, že se dozvěděl o tom, co jeho dcera udělala a tak se rozlítil, že na místě zemřel.
  Rosa spravovala celé panství sama. Lidé ji měli rádi a vždy ji ve všem poslouchali, protože byla dobrá a spravedlivá.
Jednou časně ráno ještě před východem slunce si Rosa vyjela do luk a byla překvapena, že jsou už všichni v plné práci. Na otázku, proč sečou tak časně, řekl jeden za všechny: „Paní naše, tys z našich očí osušila slzy svou laskavostí a dobrotou. Pohleď, teď naše slzy převzala tráva. Ani nevíš, jak nám pomáhají. Sečeme si pěkně bez dřiny. Těm průhledným kapkám říkáme rosa“. Panně Rose se v očích zaleskly slzy radosti a dojetí.
  Dávno už nestojí na vrchu zámek, dávno zmizela Černá Ves a pole pokryly borové lesy. Všichni lidé, kteří k tomu panství patřili, zemřeli. Jenom rosa se pravidelně každým rokem vrací.