Borovanský pranýř
Borovanský pranýř
| Na borovanském náměstí stále stojí vysoký štíhlý kamenný pranýř, jehož jednotlivé kameny prý přinesl na svých ramenou sám Jan Žižka z blízkého Trocnova, stejně jako kamenný meč, znak to práva trhového, který se na pranýř zavěšoval. Později byl meč nahrazen dřevěnou rukou se šavlí, rovněž dřevěnou. Vyvěšována byla osm dní před trhem a osm dní po trhu. Tento zvyk skončil kolem roku 1890, kdy se také dřevěná ruka i se šavlí ztratila. Na tentýž pranýř byla kdysi zavěšena veliká železná klec, do níž zavírali rozhádané sousedy a sousedky, kteří se nechtěli smířit. V kleci byli ponecháni jednak pro výstrahu, jednak pro obveselení sousedů tak dlouho, dokud se zase neudobřili. Teprve pak je z klece pustili. Měli-li milenci za svobodna dítě, museli si na výroční den stoupnout na pranýř. On s houslemi, ona s trdlicí. Po celou dobu, co stáli na pranýři, byli nuceni hrát a příst. Přitom zpívali lidem, kteří šli do kostela i z kostela. Dokud chodili lidé do kostela, zpívala ona: „Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila“ a on: „Vítám vás slovem božím, stalo se to soudem božím.“ Když pak chodili lidé z kostela, zpívala zase ona: „Vítám vás z kostela, já jsem se podběhla“ a on: „Vítám vás slovem božím, kam já ty housle složím?“ Naposled stáli milenci na borovanském pranýři v roce 1763. Na pranýři, asi 4 metry vysokém, jsou vytesány dva letopočty: 1652 (na okénku při východní straně) a 1732 (na prostředním sloupci na severní straně). Pranýř je ukončen plechovou korouhvičkou, v okénku pod ní visíval dříve zvonek. Za pranýř sloužil jinde jen obyčejný podstavec nebo jen prostý dřevěný kůl přizpůsobený svému účelu. Provinilci k němu bývali přikováni a vystaveni veřejné hanbě. Za císaře Josefa II. byly pranýře zrušeny. Dřevěné podlehly rychlé zkáze a vzpomínky na ně brzy zanikly. Kde stály pranýře kamenné jako v Borovanech, přetrvaly mnohé až po naše časy. |
|
